PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Deset let, deset desek, dva tisíce koncertů a nejúžasnější fanoušci, které si mohl nějaký chlápek přát…
Takto zakončuje Joe Bonamassa prolog ke své deváté sólové desce a čtyřiatřicetiletý blues-rockový kytarista nemohl volit lepších slov. Slov, jež dokonale vystihují život a kariéru muzikanta, přičemž v jeho případě si mezi tyto dva termíny klidně vložte rovnítko. Slov, jež bez jakéhokoliv falešného přikrášlování vykreslují obrovské odhodlání, obrovské nadšení, obrovské kvantum práce a konečně obrovskou porci pokory.
Syn obchodníka s kytarami si odbyl své první profesionální představení ve dvanácti letech. Po „výchovných“ zkušenostech teenagera v uměle vytvořené kapele talentů BLOODLINE, po níž následovalo už jen časté sólové koncertovaní mu Epic vydává debut „A New Day Yesterday”. Bonamassovi bylo tehdy třiadvacet a pokud se podíváte na jeho diskografii, připočtete nekonečnou řadu živých vystoupení, tak je jasné, že tenhle chlápek prostě ví, co chce, aniž by o tom dlouze mluvil, tak miluje to, co dělá a nutno říci, že to dělá zatraceně dobře.
Jeden se určitě zeptá, zdali je možné při podobném nasazení udržet i odpovídající kvalitu jednotlivých nahrávek. Moje odpověď bude, že jí lze nejen udržet, ale i zlepšovat. Tímto nechci vyloženě říci, že by „Dust Bowl” měla být Bonamassova nejlepší nahrávka. I když, proč vlastně ne?
Joe na album dodává plně autorsky čtyři skladby, na dvou se podílí spoluautorsky a pod zbytek je podepsaná celá řada person. Stejně tak i list hostujících muzikantů je příliš dlouhý na to, aby se kompletně vešel na místo k tomuto účelu zde určené. Ačkoliv Bonamassa společně s dvorním producentem Kevinem Shirleyem, se kterým exkluzivně spolupracuje od „You & Me”, pevně drží otěže ve svých rukou, tak oba shodně dokážou zpracovat, přizpůsobit a vynikajícím způsobem využít cizí podklady pro své účely. A právě v tomto faktu bych viděl jejich nevětší sílu.
Kytarista ani ve svých začátcích nikdy neoplýval nějakými hvězdnými manýry a sebeuspokojením, k nimž mohl mít tendence, vzhledem k svému nespornému talentu a věku. Naopak, nebránil se čerpat a učit se od druhých, a i díky tomu má každé jeho album vlastní, ale rozdílné charisma pečetěné jasným rukopisem.
Přestože bylo natočeno, jak jinak než v obrovském časovém tlaku, během osmi týdnů na čtyřech různých lokacích, tak navenek působí „Dust Bowl” oproti svým předchůdcům snad nejuvolněnějším a nejrozmanitějším dojmem. A ve srovnání s předchozí tvorbou nelze hned nezmínit a nepochválit i rozšiřující se vokální spektrum tohoto „strunoholika“.
Hudebně se samozřejmě pořád jedná o osobitou kombinaci převažujícího blues („The Meaning Of The Blues”) dosti naroubovaného klasickým hard rockem a v menší míře i country. Nejtypičtěji v „Tennessee Plates”, kde v duetu u mikrofonu hostuje John Hiatt, jenž je podepsán i pod autorstvím skladby. Podobný kousek přináší bluesovější piánem doprovázená „Sweet Rowena”, představující Vince Gilla, přičemž zajímavostí je, že zapomenuté demo musela do studia hbitě „e-mailnout“ devítiletá Gillova dcera.
Je nemyslitelné, aby se zapomnělo, jak Bonamassa říká, na „The Voice of Rock“, parťáka z BLACK COUNTRY COMMUNION Glenna Hughese, žhavícího „Heartbreaker”. Nástrojově pestrá „Black Lung Heartache” je určitě osvěžením. Jenom sám strunový virtuóz zaměstnává kromě kytary i baglama, tzouras, slide bouzouki, dědictví Řeckem načichlého opusu „Black Rock”. Dalšími instrumenty dolaďujícími exotickou atmosféru jsou decentně zapojená tamburína, harmonika, varhany, piáno, hammer kytara a perkuse. Tímto však výčet zúčastněných nástrojů na nahrávce nekončí a zdůrazním, že jejich využití je kořením kompozic bez toho, aby budilo dojem nadbytečné exhibice nebo naopak skladatelské křeče.
K vrcholům patří úvodní pěkně vybasovaná, táhlými varhany podkreslená, „Slow Train”, na které se autorsky podílel Shirley, svižnější country feelingem oplývající „The Whale That Swallowed Jonah”, nádherně výřečná „Prisoner“. Kytarové mistrovství hlavního aktéra v plné parádě přináší „The Last Matador Of Bayonne” a konečně dobře známou atmosféru rozjímání v zahuleném baru dodává titulní pecka s nádherným textem a refrénem:
„Lifting me up, tearing me down,
All you give me is indecision the classic run-around,
Bringing me higher, keeping me whole,
Now I feel I´ve been living, living in a dustbowl”
Malou kaňkou na kráse jinak výpravně precizně provedené deluxe verze je absence textů. Ostatní negativa se mně nepodařilo najít. Možná proto, že neřeším, jak moc originální tohle všechno může být.
Jsem přesvědčen, že jde o poctivě odvedenou práci, a to i přesto, že kudy chodím tak tudy nadávám na dlouhé stopáže. Zde však odzbrojen a unesen hudbou šedesát tři minut zapomínám na čas.
Joe Bonamassa, radost poslouchat!
8,5 / 10
Joe Bonamassa
- kytara, zpěv, mandolína, baglama, tzouras
Carmine Rojas
- basa
Anton Fig
- bicí, perkuse, shaker, hammer guitar
Rick Melick
- piáno, tamburína, varhany, akordeon, syntetizátory
+ hosté
1. Slow Train
2. Dust Bowl
3. Tennessee Plates
4. The Meaning Of The Blues
5. Black Lung Heartache
6. You Better Watch Yourself
7. The Last Matador Of Bayonne
8. Heartbreaker
9. No Love On The Street
10. The Whale That Swallowed Jonah
11. Sweet Rowena
12. Prisoner
Redemption (2018)
Blues Of Desperation (2016)
Different Shades Of Blue (2014)
Driving Towards The Daylight (2012)
Dust Bowl (2011)
Black Rock (2010)
Live Trom The Royal Albert Hall (2009)
The Ballad Of John Henry (2009)
Live From Nowhere In Particular (2008)
Shepherds Bush Empire (Live) (2007)
Sloe Gin (2007)
You & Me (2006)
Had To Cry Today (2004)
Blues Deluxe (2003)
So, It's Like That (2002)
A New Day Yesterday, Live (2002)
A New Day Yesterday (2000)
Vydáno: 2011
Vydavatel: J&R Adventures
Stopáž: 63:00
Produkce: Kevin Shirley
paraaada
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.